Zobrazen 17. – 25. z 25 výsledků
Slope point je nejjižnějším bodem Nového Zélandu. Je až neuvěřitelné, že právě na tomto místě vítr nepřetržitě fouká 24 hodin denně 365 dní v roce. Není divu, že v této části nikdo nežije. Tady na konci jednoho světa jsem se ponořil do myšlenek a definitivně se rozhodl, kam budou mé kroky směřovat po návratu do České republiky. Pozoroval jsem vodu tříštící se o skaliska, sledoval vytrvalý let hejna racků, občasně cvakl spoušť a přemýšlel o životě. Krásné místo!
Buddhistické chrámy ve mě vzbuzují pocit klidu, míru a jistoty. V Jihovýchodní Asii se navíc cítím jako doma. kdo ví? Možná jsem tu někdy v minulém životě skutečně žil. možná jsem i zažil právě chrámový komplex Bagan v dobách jeho největší slávy. Kdo ví? Pravdou je, že energie takových míst je nesmírně povzbuzující. Pevně věřím, že i povzbuzující energii dokáže předat obraz do interiéru. Člověk to často potřebuje. Na chvíli se zastavit, zklidnit mysl, nechat se unášet proudem energie a jen tak být. Přesně tak, jako jsem jen tak byla fotil tento západ slunce nad Baganem.
Západy slunce moc často nefotím, ale když jsem v Darwinu na pláži sledoval tuto hru barev, nedalo mi to. Vytáhl jsem stativ a fotil. Jako na objednávku připlula i jachta, která dotvořila romantickou atmosféru dálek a dobrodružství.
Galapágy jsou rájem na Zemi. Nikde jinde na světě jsem neviděl takovou koncentraci volně žijících zvířat, jako právě na galapážských ostrovech. A ty západy slunce! Úplně cítím, jak se nohama bořím do vyhřátého písku, procházím se po pláži, kterou mám jen sám pro sebe, sleduji mořské vlny převalující se tam a zpět a užívám si krásně rozehrané barevné představení odehrávající se na nebi kolem mě. Klid a vyrovnanost je ten pocit, který jsem při pořízení této fotky prožíval. Dovedu si proto představit, že stejnou náladu dokáže tato fotka přenést třeba do ložnice, terapeutického centra nebo obývacího pokoje.
Pohled na úchvatnou stavbu zrcadlící se v řece Jamuně je okouzlující, stejně tak jako její romantická historie spojená s legendou o velké lásce. Taj Mahal nechal postavit císař Šahdžahán jako hrobku své ženě poté, co při porodu 14. dítěte roku 1631 předčasně zemřela. Své nejmilovanější choti Mumtáz Mahal tak císař touto stavbou věnoval věčnou slávu. Když jsem viděl nachově zbarvené nebe nad touto významnou stavbou, věděl jsem, že přesně to je ta správná chvíle na fotku. Tento obraz si určitě najde své místo u někoho s romantickou duší.
Uluru je jedinečným monolitem, který je zároveň druhým největším monolitem světa. Vypíná se do výšky 348 metrů nad okolní poušť. Je také neoficiálním symbolem pátého kontinentu. Kolonisté ho v 19. století pojmenovali Ayersova skála, podle tehdejšího ministerského předsedy. Ale domorodci kmene Pitjantjantjara mu už dávno před tím dali své vlastní mystické jméno – Uluru, což v překladu znamená Místo dávající stín. Uluru mě okouzlilo!
Jeden pohled někdy stačí k tomu, aby se mi podlomila kolena. Tuto fotku jsem fotil v chýši, kde se dívky právě zdobily tradičními ornamenty. Zmáčkl jsem spoušť, ale v záplavě všech dojmů, prožitků a vyfocených snímků z vesnice tohoto indiánského kmene, jsem na fotku úplně zapomněl. Mou pozornost opět připoutala až doma, kdy jsem dělal výběr fotografií pořízených na této cestě. Pohled této dívky ve mě vzbudil mnoho myšlenek. Na co myslí? Koho nebo co pozoruje? Jaká je její budoucnost? Pro mě samotného je tato fotka pohledem do budoucnosti, kde silný kmen Waurá brání dál úspěšně své tradice, život v pralese provázaný s amazonskou džunglí a s osobitostí sobě vlastní žije naplněný a šťastný život. Minimálně takový, jaký jsem v xinguské vesnici poznal.
Vidím to jak dnes. Procházeli jsme se s manželkou a rok a půl starou dcerou po Airlie Beach a má žena mi prozradila, že by si přála někdy se proletět vrtulníkem. Po pár krocích jsme v nedalekém parku spatřili malou helikoptéru, která nabízela vyhlídkové lety. Neváhal jsem ani na vteřinu a své ženě její sen splnil. Proletěla se s námi i naše dcera, která to zvládla s naprostým přehledem a radostí jásala hned, když jsme se odlepili od země. Manželka se smála od ucha k uchu po celý let no a já všechnu tu nádheru pod námi pozoroval skrz hledáček fotoaparátu. A takový je příběh, který se mi vybaví vždy, když vidím tuto fotku. Třeba se vám při pohledu na Whiteheaven Beach vybaví ten váš příběh.
Jezero Yamdrok je jedním ze tří největších posvátných jezer v Tibetu. Jeho vody střeží bohyně Dorje Gegkyi Tso a všichni Tibeťané včetně dalajlámy vykonávají k tomuto jezeru svatou pouť. Jezero je ctěno jako talisman a říká se, že je součástí životního ducha Tibetu. Yamdrok měří 72 kilometrů, jeho rozloha činí 638 km2, dosahuje průměrné hloubky 30 metrů a ve svém nejhlubším místě má metrů 60. Když jsem po cestě spatřil tento výhled, neodolal jsem. Pocukrované vrcholky i azurová voda jezera mně natolik učarovaly, že jsem se na tu nádheru nemohl vynadívat. Navíc mě tento obraz přenesl, a při pohledu na něj stále přenáší, do časů prvních cestovatelů a objevitelů. Vlastně ani nevím proč. Každopádně jeho atmosféra je pro mě magická.