Hallo mister! Hallo mister! Tahají mě za ruce dětské ruce. Po celou dobu, co fotím, mě sleduje asi deset capartů, pro které jsem stejně exoticky zajímavým bodem, jako majestátný Borobudur pro mě. Asi za dvě hodiny se jedno z dítek osmělí a poprosí mě, jestli se se mnou může vyfotografovat. Souhlasně kývnu a v tu ránu se strhne fotící kolotoč. Píše se rok 2004 a takové jsou mé první vzpomínky na toto místo. Tehdy ještě nikdo neznal slovo selfie, neexistovaly ani chytré telefony. Moc rád na tu dobu vzpomínám!
Náčelník kmene Dani měl nejkrásnější a nejzdobnější čelenku. Zároveň jeho válečné malování působilo nejstrašidelnějším dojmem. Po sejmutí válečného pohledu to byl ale nesmírně laskavý a vtipný muž. Hrdě mě provázel vesnicí a ukazoval vše, co se mu podařilo vybudovat. Cítil jsem, že má ve vesnici respekt a že všichni její obyvatelé jsou spokojeni, že jim lesní duchové seslali silného a moudrého náčelníka. Často si kladu otázky, jak asi danijská vesnice v Baliemském údolí vypadá dnes?
Když jsem přicházel do vesnice kmene Dani, „přivítali“ mě její válečníci. A uvítáni to zprvu nebylo příliš přátelské. Válečníci na mě mířili šípy a já moc nevěděl, co si o tom myslet. Po chvíli, kdy si mě přísné oči mužů prohlížely a doslova proscanovaly, jsem byl do vesnice přijat. Jakmile náčelník odsouhlasil moji přítomnost, nálada ve vesnici se otočila o 180°. Všichni se na mě usmívali a se zájmem si mě prohlíželi. Danijové byli nesmírně přátelští a na vše, co jsem v jejich vesnici prožil, nezapomenu.
Nová Guinea je druhým největším ostrovem. Zároveň je také jedním z posledních míst na planetě Zemi, kde se alespoň částečně dochovala příroda ve své nejpůvodnější divoké podobě. Ostrov je jedinečný také tím, že zde i v dnešní době žijí již tisíce let neměnným způsobem nejstarší kultury světa, které moderní civilizace označuje za primitivní kmeny. Na vlastní oči jsem se ale přesvědčil že právě od těchto kmenů bychom se měli ještě mnohému naučit!
Když jsem odjížděl poprvé na ostrov Nová Guinea mým cílem bylo Baliemské údolí. Psal se rok 2005, domů jsem psal smsky jednou týdně, protože spojení s domovem z druhého konce světa bylo nepředstavitelně drahé. Internet v telefonech byl teprve v plenkách. Vůbec jsem nevěděl, co můžu čekat, ale mé fotografické i cestovatelské srdce zajásalo hned po přistání ve Wameně uprostřed ostrova. Navštívil jsem vesnici kmene Dani a byť zdejší domorodé kmeny žijí na úrovni doby kamenné, z pohledu jejich příslušníků jsem často cítil moudrost prověřenou generacemi předků. Moudrost, kterou nepředčí žádné výdobytky moderní doby.
Ostrov Bali, i když to možná na první pohled návštěvníka tak nevypadá, je místem neskonalého klidu, míru, úsměvů, tolerance a vstřícnosti. Aby člověk Bali správně pochopil, musí se na toto místo podívat z trochu jiného úhlu pohledu, očima místních obyvatel. Život, tradice a zvyky na Bali vychází především z pestré balijské kultury a všudypřítomné úcty domorodců k mnoha bohům, kteří ovládají tamější svět. Balijským bohům a démonům patří i mnohé zdejší tance.
Jeden pohled někdy stačí k tomu, aby se mi podlomila kolena. Tuto fotku jsem fotil v chýši, kde se dívky právě zdobily tradičními ornamenty. Zmáčkl jsem spoušť, ale v záplavě všech dojmů, prožitků a vyfocených snímků z vesnice tohoto indiánského kmene, jsem na fotku úplně zapomněl. Mou pozornost opět připoutala až doma, kdy jsem dělal výběr fotografií pořízených na této cestě. Pohled této dívky ve mě vzbudil mnoho myšlenek. Na co myslí? Koho nebo co pozoruje? Jaká je její budoucnost? Pro mě samotného je tato fotka pohledem do budoucnosti, kde silný kmen Waurá brání dál úspěšně své tradice, život v pralese provázaný s amazonskou džunglí a s osobitostí sobě vlastní žije naplněný a šťastný život. Minimálně takový, jaký jsem v xinguské vesnici poznal.
