Hallo mister! Hallo mister! Tahají mě za ruce dětské ruce. Po celou dobu, co fotím, mě sleduje asi deset capartů, pro které jsem stejně exoticky zajímavým bodem, jako majestátný Borobudur pro mě. Asi za dvě hodiny se jedno z dítek osmělí a poprosí mě, jestli se se mnou může vyfotografovat. Souhlasně kývnu a v tu ránu se strhne fotící kolotoč. Píše se rok 2004 a takové jsou mé první vzpomínky na toto místo. Tehdy ještě nikdo neznal slovo selfie, neexistovaly ani chytré telefony. Moc rád na tu dobu vzpomínám!
Buddhistické chrámy ve mě vzbuzují pocit klidu, míru a jistoty. V Jihovýchodní Asii se navíc cítím jako doma. kdo ví? Možná jsem tu někdy v minulém životě skutečně žil. možná jsem i zažil právě chrámový komplex Bagan v dobách jeho největší slávy. Kdo ví? Pravdou je, že energie takových míst je nesmírně povzbuzující. Pevně věřím, že i povzbuzující energii dokáže předat obraz do interiéru. Člověk to často potřebuje. Na chvíli se zastavit, zklidnit mysl, nechat se unášet proudem energie a jen tak být. Přesně tak, jako jsem jen tak byla fotil tento západ slunce nad Baganem.
