Osud domorodých obyvatel Aboriginců ve mě vyvolává smutek. Bohužel se tito domorodci nedokázali ubránit kolonizátorům a jejich smutná historie mnohé z nich vyhnala na okraj společnosti. O to víc mě těší, že jsou v Austrálii stále společenstva, která si svou zemitou kulturu rudého kontinentu stále udržuje a snaží se zprostředkovat ji i okolnímu světu. Tento chlapec patří ke kmeni Tjapukai, který obývá tropickou oblast v okolí Cairns. Z jeho pohledu jsem cítil především hrdost.
Sloni jsou moudrá stvoření a pozorovat je ve volné přírodě je pro mě vždy dojemný zážitek. Věřte, že vzpomínky na africké safari nikdy neomrzí. Obzvláště v takovém momentě, jako je zachycen na této fotografii. Sloní máma s mláďaty ode mě byla jen pár metrů. Dokonalá svěží scenérie obklopující slony na mě už v okamžik focení působila nesmírně klidně. Ve spojení s moudrým pohledem samice ve mě vždy vzplane síla, která mě vede nejen v mém fotografickém životě kupředu. Stejně tak, jako ku předu směřuje tato sympatická rodinka.
Chameleoni jsou neobyčejní ještěři žijící v Africe, v okolí Středozemního moře, na Blízkém východě, Srí Lance i v Indii. Jejich hlavní domovinou je však ostrov Madagaskar. Obývají pouště, polopouště, savany, nížinné i horské deštné lesy. Žít mohou dokonce i v nadmořských výškách nad 4.000 metrů. Chameleoni dokážou změnit barvu kůže a to z mnoha důvodů. Třeba pokud je jim zima, v době námluv, k maskování, v závislosti na náladě, stresu nebo z důvodu zastrašení. Že existuje růžový chameleon jsem až do návštěvy Madagaskaru neměl ani tušení. Čtvrtý největší ostrov světa je ale natolik unikátní, že by mě nepřekvapilo, kdyby tu chameleoni hráli barvou duhy.
Kolibříkům se přezdívá létající drahokamy. Když jsem spatřil svého prvního, musel jsem této přezdívce dát za pravdu. Tito drobní ptáčci jsou totiž skutečně ozdobou deštných pralesů Latinské Ameriky. Možná i proto je jejich fotografování opředeno tvrdou prací a i já jsem si musel tento šperk do svého archivu tvrdě zasloužit. Na tuto fotografii jsem bez hnutí, s notnou dávkou trpělivosti a soustředění čekal téměř dvě hodiny. Kolibříci jsou totiž neobyčejně rychlí, vytrvale dokážou letět rychlostí až 50 km/h, umí bleskově měnit úhel pohybu křídel podle toho, jak právě fouká vítr! Dokážou se vznášet na místě nebo dokonce v letu couvat. Od pradávna jsou tito drobní ptáčci pro mnohé jihoamerické šamany poslem radosti, smíchu a lásky. I mě nakonec tento kolibřík bělokrký úsměv na tváři vykouzlit dokázal.
Keňský národní park Masai Mara je pro mě fascinující divadlo plné zvířecích aktérů, které bych dokázal pozorovat dlouhé hodiny. Minimálně dvě hodiny jsem strávil i focením tohoto lvíčete a jeho sourozenců, kteří dováděli s hravostí a zvídavostí dítěte. Na veškeré dění samozřejmě dohlížejí přísným okem i lví mámy, které svá mláďata vedou k jednomu jedinému cíli. Být silným jedincem, který v divoké africké přírodě přežije a zachová druh. Toto lvíčátko právě prozkoumává svět a přijímá zákonitosti lví smečky. Za kmenem stromu na éto fotografii se ale schovává další mládě. Nedlouho po stisknutí spouště fotooaparátu druhý lvíček „zaútočil“ na svého kámoše a začalo opravdové kočkování. Soustředil jsem se, aby mi neunikl ani jeden záběr. I přesto jsem se přistihl, jak mi jejich hravost, radost a roztomilost vykouzlily úsměv na tváři.
Austrálie má mnoho ikonických symbolů. Jedním z nich je i cedule Pozor klokani!. Na dlouhých rovinkách uprostřed pouště často bývají jediným zpestřením na cestě. Ale k nejmenšímu kontinentu světa to prostě patří. A věřte, že každý, kdo někdy byl v austrálii, má tuto ceduli ve svém archivu fotografií. Přesto i tato fotografie může mít svůj příběh. Třeba takový, kdy jsem přesně naproti této ceduli nakupoval poprvé v životě v selfe service stánku ty nejlepší pomeranče, jaké jsem kdy měl. Do připravené kasičky jsem hodil požadovaný obnos, vzal si zakoupený pytlík oranžových plodů a osvěžen nejen ovocem, ale i zážitky opět vyrazil na cestu napříč Austrálií.
Chápan vlnatý patří mezi jedny z největších opic nového světa. Toto mládě jsem vyfotil v Amazonii nedaleko ekvádorského města Tana. Chvíli mě pozorovalo ze svého úkrytu za listy a pak zmizelo. Byla to vteřina. Asi jsem ho ale zaujal, protože se za chvíli objevilo znovu a znovu mi zapózovalo před fotoaparátem. I jeho druhá póza je v této galerii. Fotit zvířata je často velká výzva, člověk si na tu nej fotku musí umět prostě počkat. trpělivost se v těchto chvílích obzvláště vyplácí. Ač byl tento chápán ještě mládě, jeho oči vyzařovali klid a moudrost dospělého jedince. Příroda je prostě fascinující. I proto věřím, že fotografie zvířat se hodí nejen do dětských pokojíčků, ale třeba i do kanceláře, čekárny, nebo na chodbu. Jejich silné pohledy mě kolikrát dokážou nejen vtáhnout, ale dodat klid i vykouzlit úsměv.
Planeta Země je tak krásná! Pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí je pro mě vždycky nesmírně fascinující a také uklidňující. Chápan vlnatý patří mezi jedny z největších opic nového světa. Co toto mládě zaujalo sice už nevím, ale po těch několika letech si alespoň můžu vytvářet vlastní příběhy. Třeba, že vzhlíží k nebi a s pokorou prosí všechny amazonské lesní duchy a démony za harmonii světa. Vždycky, když tohoto chápana vlnatého vidím, vzpomenu si také na jednu úplně jinou fotku, podívat se na ni můžete zde. Schválně, je i pro vás v něčem podobná?
