Osud domorodých obyvatel Aboriginců ve mě vyvolává smutek. Bohužel se tito domorodci nedokázali ubránit kolonizátorům a jejich smutná historie mnohé z nich vyhnala na okraj společnosti. O to víc mě těší, že jsou v Austrálii stále společenstva, která si svou zemitou kulturu rudého kontinentu stále udržuje a snaží se zprostředkovat ji i okolnímu světu. Tento chlapec patří ke kmeni Tjapukai, který obývá tropickou oblast v okolí Cairns. Z jeho pohledu jsem cítil především hrdost.
Amazonský deštný prales je pokladnicí přírodního bohatství naší planety. Motýl morpho je považován za jednoho z nejkrásnějších motýlů planety. Jeho blankytně modrá křídla učarují pohled každého, kdo jej uprostřed nezkrotné džungle spatří. Jsem o tom přesvědčen. Stejně jako zakopaný poklad, hledá se v pralesích Jižní Ameriky morpho stejně obtížně. Ačkoliv jsem navštívil Amazonii opakovaně, tohoto nádherného motýla jsem spatřil pouze jednou. O to víc si tohoto setkání cením.
Každá fotografie je opatřena certifikačním štítkem s názvem, sériovým číslem
a originálním podpisem autora. Fotografie jsou tištěny v maximální limitované řadě
200 ks. Každou z nabízených fotografií je možné objednat také v jiných rozměrech,
v barevné, či černobílé variantě.
Každá fotografie je opatřena certifikačním štítkem s názvem, sériovým číslem
a originálním podpisem autora. Fotografie jsou tištěny v maximální limitované řadě
200 ks. Každou z nabízených fotografií je možné objednat také v jiných rozměrech,
v barevné, či černobílé variantě.
Každá fotografie je opatřena certifikačním štítkem s názvem, sériovým číslem
a originálním podpisem autora. Fotografie jsou tištěny v maximální limitované řadě
200 ks. Každou z nabízených fotografií je možné objednat také v jiných rozměrech,
v barevné, či černobílé variantě.
Hallo mister! Hallo mister! Tahají mě za ruce dětské ruce. Po celou dobu, co fotím, mě sleduje asi deset capartů, pro které jsem stejně exoticky zajímavým bodem, jako majestátný Borobudur pro mě. Asi za dvě hodiny se jedno z dítek osmělí a poprosí mě, jestli se se mnou může vyfotografovat. Souhlasně kývnu a v tu ránu se strhne fotící kolotoč. Píše se rok 2004 a takové jsou mé první vzpomínky na toto místo. Tehdy ještě nikdo neznal slovo selfie, neexistovaly ani chytré telefony. Moc rád na tu dobu vzpomínám!
Sydney je jedno z mých nejoblíbenějších měst. Je pro mě velmi fascinující, jak zdejší architekti dokázali propojit historické stavby s moderní architekturou. Tato fúze dvou zcela odlišných světů vytváří nezaměnitelnou atmosféru centra tohoto úchvatného města. Sydney je nesmírně přátelské, kulturní a kosmopolitní město. Má však mnoho předností. Jedním z nich je třeba relativní klid. Moc rád jsem vždycky chodil do botanické zahrady v centru města, odkud je výhled na známou operu nebo právě na mrakodrapy, které vytváří nádhernou siluetu. Mám rád Sydney.
Tuhle fotku jsem prostě musel mít. Sydney se mi natolik vepsalo do srdce, že při pohledu na jakoukoli fotografii tohoto města, mám nutkavou touhu jet do Austrálie znovu. Staré a nové se v této metropoli neuvěřitelně doplňuje. Do jakého interiéru bych takový motiv umístil. Jednoznačně do kanceláře, zasedací místnosti nebo na recepci. Jsem ale přesvědčen, že taková panoramata se skvěle hodí i do domácích interiérů a nemusí to být pouze kancelář. Co třeba obývací pokoj, předsíň nebo třeba pokoj pro hosty?
Socha Ježíše Krista Vykupitele v Rio de Janeiru je jedním ze symbolů Brazílie. Střeží město a svými pažemi jej objímá. Překvapilo mě, jak jsem byl rád, když jsem ho alespoň v dáli při obchůzkách městem spatřil Skoro jako by skutečně vysílal jakousi sílu, klid a jistotu každému, kdo se na něj podívá. Nevím. Jedno ale vím jistě, bez této sochy by Rio nebylo takové, jaké je.
Socha Ježíše Krista Vykupitele v Rio de Janeiru je jedním ze symbolů Brazílie. Střeží město a svými pažemi jej objímá. Překvapilo mě, jak jsem byl rád, když jsem ho alespoň v dáli při obchůzkách městem spatřil Skoro jako by skutečně vysílal jakousi sílu, klid a jistotu každému, kdo se na něj podívá. Nevím. Jedno ale vím jistě, bez této sochy by Rio nebylo takové, jaké je.
Socha Ježíše Krista Vykupitele v Rio de Janeiru je jedním ze symbolů Brazílie. Střeží město a svými pažemi jej objímá. Překvapilo mě, jak jsem byl rád, když jsem ho alespoň v dáli při obchůzkách městem spatřil Skoro jako by skutečně vysílal jakousi sílu, klid a jistotu každému, kdo se na něj podívá. Nevím. Jedno ale vím jistě, bez této sochy by Rio nebylo takové, jaké je.
Náčelník kmene Dani měl nejkrásnější a nejzdobnější čelenku. Zároveň jeho válečné malování působilo nejstrašidelnějším dojmem. Po sejmutí válečného pohledu to byl ale nesmírně laskavý a vtipný muž. Hrdě mě provázel vesnicí a ukazoval vše, co se mu podařilo vybudovat. Cítil jsem, že má ve vesnici respekt a že všichni její obyvatelé jsou spokojeni, že jim lesní duchové seslali silného a moudrého náčelníka. Často si kladu otázky, jak asi danijská vesnice v Baliemském údolí vypadá dnes?
Když jsem odjížděl poprvé na ostrov Nová Guinea mým cílem bylo Baliemské údolí. Psal se rok 2005, domů jsem psal smsky jednou týdně, protože spojení s domovem z druhého konce světa bylo nepředstavitelně drahé. Internet v telefonech byl teprve v plenkách. Vůbec jsem nevěděl, co můžu čekat, ale mé fotografické i cestovatelské srdce zajásalo hned po přistání ve Wameně uprostřed ostrova. Navštívil jsem vesnici kmene Dani a byť zdejší domorodé kmeny žijí na úrovni doby kamenné, z pohledu jejich příslušníků jsem často cítil moudrost prověřenou generacemi předků. Moudrost, kterou nepředčí žádné výdobytky moderní doby.
Když jsem přicházel do vesnice kmene Dani, „přivítali“ mě její válečníci. A uvítáni to zprvu nebylo příliš přátelské. Válečníci na mě mířili šípy a já moc nevěděl, co si o tom myslet. Po chvíli, kdy si mě přísné oči mužů prohlížely a doslova proscanovaly, jsem byl do vesnice přijat. Jakmile náčelník odsouhlasil moji přítomnost, nálada ve vesnici se otočila o 180°. Všichni se na mě usmívali a se zájmem si mě prohlíželi. Danijové byli nesmírně přátelští a na vše, co jsem v jejich vesnici prožil, nezapomenu.
Nová Guinea je druhým největším ostrovem. Zároveň je také jedním z posledních míst na planetě Zemi, kde se alespoň částečně dochovala příroda ve své nejpůvodnější divoké podobě. Ostrov je jedinečný také tím, že zde i v dnešní době žijí již tisíce let neměnným způsobem nejstarší kultury světa, které moderní civilizace označuje za primitivní kmeny. Na vlastní oči jsem se ale přesvědčil že právě od těchto kmenů bychom se měli ještě mnohému naučit!
Když jsem odjížděl poprvé na ostrov Nová Guinea mým cílem bylo Baliemské údolí. Psal se rok 2005, domů jsem psal smsky jednou týdně, protože spojení s domovem z druhého konce světa bylo nepředstavitelně drahé. Internet v telefonech byl teprve v plenkách. Vůbec jsem nevěděl, co můžu čekat, ale mé fotografické i cestovatelské srdce zajásalo hned po přistání ve Wameně uprostřed ostrova. Navštívil jsem vesnici kmene Dani a byť zdejší domorodé kmeny žijí na úrovni doby kamenné, z pohledu jejich příslušníků jsem často cítil moudrost prověřenou generacemi předků. Moudrost, kterou nepředčí žádné výdobytky moderní doby.
