Austrálie má mnoho ikonických symbolů. Jedním z nich je i cedule Pozor klokani!. Na dlouhých rovinkách uprostřed pouště často bývají jediným zpestřením na cestě. Ale k nejmenšímu kontinentu světa to prostě patří. A věřte, že každý, kdo někdy byl v austrálii, má tuto ceduli ve svém archivu fotografií. Přesto i tato fotografie může mít svůj příběh. Třeba takový, kdy jsem přesně naproti této ceduli nakupoval poprvé v životě v selfe service stánku ty nejlepší pomeranče, jaké jsem kdy měl. Do připravené kasičky jsem hodil požadovaný obnos, vzal si zakoupený pytlík oranžových plodů a osvěžen nejen ovocem, ale i zážitky opět vyrazil na cestu napříč Austrálií.
Každá fotografie je opatřena certifikačním štítkem s názvem, sériovým číslem
a originálním podpisem autora. Fotografie jsou tištěny v maximální limitované řadě
200 ks. Každou z nabízených fotografií je možné objednat také v jiných rozměrech,
v barevné, či černobílé variantě.
Cestu na tento úchvatný madagaskarský ostrov nikdy nezapomenu. Byla totiž plná dobrodružství. Už v půjčovně aut mi paní říkala, že cestu po východním pobřeží Madagaskaru neprojedu. V tu chvíli se však pro mě stala ještě větší výzvou. Paní měla pravdu v jedné věci, cesta to byla šílená. V jílovitém bahnitém terénu jsem se zahrabal několikrát. Cesta byla také plná přívozů, z nichž mnohé byly pouhopouhé bambusové vory. Zdolával jsme nesčetné množství dřevěných mostů, za jejichž stav bych ruku do ohně rozhodně nedal. Jednu noc jsem dokonce přespali v čarodějné vesnici, nebo se to o ní alespoň říká. Na výpravách dost často bývá i cesta cílem. Nosy Mangabe pak už na takové cestě byl rajskou třešničkou!
Do Sydney jsem se zamiloval na první pohled! Zdejším architektům se tu totiž podařilo vytvořil dokonalou harmonii dvou světů – cihlové budovy koloniální architektury tu jako jednotlivé dílky puzzle zapadají do moderních výškových budov. Stejně dokonalá, tedy alespoň pro mě, je i věhlasná budova opery, která se velmi záhy od svého vzniku stala neodlučitelným symbolem této metropole. Opera Sydney House stojí na výběžku Bennelong Point v malebné zátoce Botany Bay. Dánský architekt Jørn Utzon se při jejím návrhu nechal inspirovat mořskými symboly jako je lastura nebo námořní plachty. Operu slavnostně otevřela v roce 1973 sama královna Alžběta II. Vždycky, když se podívám na tuhle fotku cítím nezaměnitelný svěží mořský vzduch, typickou australskou pohodu, která panuje i takovém velkoměstě, jakým je Sydney, ale i údiv na lidskými schopnostmi.
Každá fotografie je opatřena certifikačním štítkem s názvem, sériovým číslem
a originálním podpisem autora. Fotografie jsou tištěny v maximální limitované řadě
200 ks. Každou z nabízených fotografií je možné objednat také v jiných rozměrech,
v barevné, či černobílé variantě.
Bali se za ta léta, kdy tento ostrov bohů mám tu čest navštěvovat, stalo srdcovou záležitostí. Tady relaxuji, zas a znovu objevuji nová zákoutí, žasnu nad usměvavostí místních lidí, užívám si čerstvého exotického ovoce a především chodím fotit zdejší fotogenické scenerie, které mě snad nikdy neomrzí. Nikdy bych si také nepomyslel, že třeba rýžová pole terasovitého typu můžou být tak krásná a dekorativní.
Krokodýli mě vždy fascinovali. Pamatuju si, když jsem fotil tuto fotku v jednom z billabongů v národním parku Kakadu. Byl to mžik, kdy krokodýl vyskočil nad hladinu. Měl jsem pocit, že za tu vteřinu mě svým pohledem proskenoval skrz na skrz. Vyhledávání predátorů ve volné přírodě je má velká záliba, byl jsem proto rád, že mi Jack, místní starousedlík, nabídl, že mě za krokodýli slanovodními zaveze na svém člunu. Zážitek, to byl na celý život.
Fotil jsem kalderové jezero Quilotoa Loop a stále jsem někde za mnou slyšel hihotání. Po chvíli mi to nedalo, otočil jsem se a kousek ode mne stály dvě krásné dívky. Jedna docela maličká, asi semdiletá holčička se držela za ruku své patnáctileté sestry a s úsměvem na tváři mě pozorovaly při práci. Kývnul jsem na pozdrav a zeptal se, jestli si můžu pořídit jejich portrét. Souhlasili a k mému překvapení zareagovali na foťák se samozřejmou přirozeností. Jako by to byly ostřílené fotomodelky, které před foťákem stojí dennodenně. Nestojí! Nicméně díky jejich bezprostřednosti mám na fotografii zaznamenanou opravdovou sesterskou lásku. Láska je!
Slope point je nejjižnějším bodem Nového Zélandu. Je až neuvěřitelné, že právě na tomto místě vítr nepřetržitě fouká 24 hodin denně 365 dní v roce. Není divu, že v této části nikdo nežije. Tady na konci jednoho světa jsem se ponořil do myšlenek a definitivně se rozhodl, kam budou mé kroky směřovat po návratu do České republiky. Pozoroval jsem vodu tříštící se o skaliska, sledoval vytrvalý let hejna racků, občasně cvakl spoušť a přemýšlel o životě. Krásné místo!
Buddhistické chrámy ve mě vzbuzují pocit klidu, míru a jistoty. V Jihovýchodní Asii se navíc cítím jako doma. kdo ví? Možná jsem tu někdy v minulém životě skutečně žil. možná jsem i zažil právě chrámový komplex Bagan v dobách jeho největší slávy. Kdo ví? Pravdou je, že energie takových míst je nesmírně povzbuzující. Pevně věřím, že i povzbuzující energii dokáže předat obraz do interiéru. Člověk to často potřebuje. Na chvíli se zastavit, zklidnit mysl, nechat se unášet proudem energie a jen tak být. Přesně tak, jako jsem jen tak byla fotil tento západ slunce nad Baganem.
Na setkání s náčelníkem kmene Tocano nikdy nezapomenu. Tento vůdce kmene a šaman v jedné osobě mě nejenom zasvětil do léčivých tajů amazonského pralesa, ale má velkou zásluhu na boji o záchranu domorodých kmenů a jejich tradic v Amazonii. I u tohoto kmene jsem se přesvědčil, jak je důležité mít možnost vzhlížet k moudré, laskavé a spravedlivé autoritě, která dodává člověku odvahu, klid a jistotu. Stejně tak jako dodává jistotu, klid a odvahu člověku jeho rodina. Na setkání s náčelníkem kmene Tocano nikdy nezapomenu.
Indonésané Sulawesi považují za květinu mezi všemi ostrovy. V jeho centrální čísti v kraji zvaném Tana Toraja žijí Torajové, někdejší obávaní lovci lebek. Příchozím misionářům se sice podařilo převrátit jejich animistickou víru na křesťanství, ale některé zvyky, tradice a ceremonie se domorodcům podařilo zachovat. Dodnes věří, že kdysi dávno připluli jejich předci do země Toraja z hvězdokup Plejád na vesmírných korábech. Na jejich počest staví Tongonany, tedy tradiční domy ve tvaru vesmírných lodí. Hlavním smyslem života Torajů je navrácení jejich duší ze Země zpět k předkům, tedy zpět mezi hvězdy Plejád. Zvyky, tradice, rituály a vlastně celý jejich život, se tak točí okolo smrti. Tento portrét jsem pořídil právě na jedné takové ceremonii. pohled této holčičky pro mě vyzařuje klid a hrdost na tradice svého kmene.
Uluru je jedinečným monolitem, který je zároveň druhým největším monolitem světa. Vypíná se do výšky 348 metrů nad okolní poušť. Je také neoficiálním symbolem pátého kontinentu. Kolonisté ho v 19. století pojmenovali Ayersova skála, podle tehdejšího ministerského předsedy. Ale domorodci kmene Pitjantjantjara mu už dávno před tím dali své vlastní mystické jméno – Uluru, což v překladu znamená Místo dávající stín. Uluru mě okouzlilo!
Jeden pohled někdy stačí k tomu, aby se mi podlomila kolena. Tuto fotku jsem fotil v chýši, kde se dívky právě zdobily tradičními ornamenty. Zmáčkl jsem spoušť, ale v záplavě všech dojmů, prožitků a vyfocených snímků z vesnice tohoto indiánského kmene, jsem na fotku úplně zapomněl. Mou pozornost opět připoutala až doma, kdy jsem dělal výběr fotografií pořízených na této cestě. Pohled této dívky ve mě vzbudil mnoho myšlenek. Na co myslí? Koho nebo co pozoruje? Jaká je její budoucnost? Pro mě samotného je tato fotka pohledem do budoucnosti, kde silný kmen Waurá brání dál úspěšně své tradice, život v pralese provázaný s amazonskou džunglí a s osobitostí sobě vlastní žije naplněný a šťastný život. Minimálně takový, jaký jsem v xinguské vesnici poznal.
Vidím to jak dnes. Procházeli jsme se s manželkou a rok a půl starou dcerou po Airlie Beach a má žena mi prozradila, že by si přála někdy se proletět vrtulníkem. Po pár krocích jsme v nedalekém parku spatřili malou helikoptéru, která nabízela vyhlídkové lety. Neváhal jsem ani na vteřinu a své ženě její sen splnil. Proletěla se s námi i naše dcera, která to zvládla s naprostým přehledem a radostí jásala hned, když jsme se odlepili od země. Manželka se smála od ucha k uchu po celý let no a já všechnu tu nádheru pod námi pozoroval skrz hledáček fotoaparátu. A takový je příběh, který se mi vybaví vždy, když vidím tuto fotku. Třeba se vám při pohledu na Whiteheaven Beach vybaví ten váš příběh.
