Kolibříkům se přezdívá létající drahokamy. Když jsem spatřil svého prvního, musel jsem této přezdívce dát za pravdu. Tito drobní ptáčci jsou totiž skutečně ozdobou deštných pralesů Latinské Ameriky. Možná i proto je jejich fotografování opředeno tvrdou prací a i já jsem si musel tento šperk do svého archivu tvrdě zasloužit. Na tuto fotografii jsem bez hnutí, s notnou dávkou trpělivosti a soustředění čekal téměř dvě hodiny. Kolibříci jsou totiž neobyčejně rychlí, vytrvale dokážou letět rychlostí až 50 km/h, umí bleskově měnit úhel pohybu křídel podle toho, jak právě fouká vítr! Dokážou se vznášet na místě nebo dokonce v letu couvat. Od pradávna jsou tito drobní ptáčci pro mnohé jihoamerické šamany poslem radosti, smíchu a lásky. I mě nakonec tento kolibřík bělokrký úsměv na tváři vykouzlit dokázal.
Svět národního parku Kakadu je velmi pestrý a celá rozlehlá oblast chrání širokou škálu prostředí. V tomto australském přírodním skvostu jsem strávil téměř týden a každý den jsem žasl nad nádherně divokým světem řek, říček a billabongů, ale také nad bohatým život mokřadů a bažin, mangrovových porostů, vápencových skalních formací, eukalyptů i rozsáhlých nížin. V parku žije nesčetné množství druhů rostlin a živočichů. Nejpočetněji je zde zastoupeno vodní ptactvo. Park je domovem pro tři miliony ptáků. Za úsvitu jsem rád poslouchal hašteřivé papoušky kakadu naholícé. Jeden pár mi k tomu dokonce takto zapózoval.
Slope point je nejjižnějším bodem Nového Zélandu. Je až neuvěřitelné, že právě na tomto místě vítr nepřetržitě fouká 24 hodin denně 365 dní v roce. Není divu, že v této části nikdo nežije. Tady na konci jednoho světa jsem se ponořil do myšlenek a definitivně se rozhodl, kam budou mé kroky směřovat po návratu do České republiky. Pozoroval jsem vodu tříštící se o skaliska, sledoval vytrvalý let hejna racků, občasně cvakl spoušť a přemýšlel o životě. Krásné místo!
