Zobrazuji všech 7 výsledků
Na Velkou čínskou zeď jsem přijel už o půl sedmé. Důvod byl jeden jediný, chtěl jsem si vychutnat čas, kdy bude prázdná. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Na tomto monumentu jsem byl absolutně sám a zdejší klidná ranní atmosféra byla neopakovatelná. Skoro jsem měl chvílemi pocit, jako bych se přesunul v čase do dob dávno minulých, kdy v Číně vládly mocné dynastie.
Slovo koala znamená v řeči domorodých Austrálců „nepije“. Koala medvídkovitá skutečně nepije, všechny potřebné tekutiny přijímá z eukalyptových listů, kterými se živí. Koaly mají vcelku poklidný život. Zhruba čtyři hodiny denně tráví sháněním potravy a zbytek dne většinou prospí. Občas bych s nimi i měnil. Pokud máte doma dítko milující přírodu, věřím, že právě tato fotografie v podobě dekorativního obrazu mu udělá radost.
Lhasa, ale vlastně celý Tibet, je pro mě nezapomenutelným místem. Nejenom pro jeho krásu, ale také pro všudypřítomné vojenské kontroly a policisty, které jsem měl neustále za zády. Moje technika pro ně byla jako magnet. Ale naštěstí jsme to vždycky nějak usmlouval a mohl si vyfotografovat vše, co jsem chtěl. Třeba i tento netradiční pohled na proslulý palác Potála.
Každá fotografie je opatřena certifikačním štítkem s názvem, sériovým číslem
a originálním podpisem autora. Fotografie jsou tištěny v maximální limitované řadě
200 ks. Každou z nabízených fotografií je možné objednat také v jiných rozměrech,
v barevné, či černobílé variantě.
Koalí mámy nosí pelíšek pro svá mláďata stále s sebou. Když jsem mezi větvemi eukalyptu uprostřed australského outbacku spatřil tuto nerozlučnou dvojici, hned mnou projela hřejivé teplo, pocit bezpečí i nabíjející energie lásky. Vyfotil jsem jen pár snímků, nechtěl jsem totiž rušit tento vzácný okamžik. Koalí máma mi ve zvířecím světě ukázala další podobu lásky – té mateřské.
Fotil jsem kalderové jezero Quilotoa Loop a stále jsem někde za mnou slyšel hihotání. Po chvíli mi to nedalo, otočil jsem se a kousek ode mne stály dvě krásné dívky. Jedna docela maličká, asi semdiletá holčička se držela za ruku své patnáctileté sestry a s úsměvem na tváři mě pozorovaly při práci. Kývnul jsem na pozdrav a zeptal se, jestli si můžu pořídit jejich portrét. Souhlasili a k mému překvapení zareagovali na foťák se samozřejmou přirozeností. Jako by to byly ostřílené fotomodelky, které před foťákem stojí dennodenně. Nestojí! Nicméně díky jejich bezprostřednosti mám na fotografii zaznamenanou opravdovou sesterskou lásku. Láska je!
Slope point je nejjižnějším bodem Nového Zélandu. Je až neuvěřitelné, že právě na tomto místě vítr nepřetržitě fouká 24 hodin denně 365 dní v roce. Není divu, že v této části nikdo nežije. Tady na konci jednoho světa jsem se ponořil do myšlenek a definitivně se rozhodl, kam budou mé kroky směřovat po návratu do České republiky. Pozoroval jsem vodu tříštící se o skaliska, sledoval vytrvalý let hejna racků, občasně cvakl spoušť a přemýšlel o životě. Krásné místo!